ČTK

Praha 18. září (ČTK) - Klinika kardiologie Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze otevřela při příležitosti 50. výročí použití prvního kardiostimulátoru na světě k léčbě poruch srdečního rytmu nový implantační sál. V předchůdci IKEM byl v roce 1962 voperován ve střední Evropě první kardiostimulátor. Do dnešního dne ho dostalo v některém z 38 center zhruba 100.000 Čechů a Češek. Novinářům to dnes řekl přednosta kliniky Josef Kautzner.

Kardiostimulátor srovná zpomalený srdeční rytmus elektrickými impulsy. Příliš rychlý či chaotický rytmus spraví kardioverter-defibrilátor. První přístroj ve střední Evropě implantoval IKEM v roce 1984. Tuto léčbu poskytuje nyní 15 center v Česku, přístroj má zhruba 6000 Čechů a Češek. Od roku 1999 se spektrum metod rozšířilo o takzvanou resynchronizační léčbu srdečního selhání. Tento přístroj zatím má 2000 pacientů v Česku.

léčíme. Stále více jich má implantován speciální přístroj pro léčbu srdečního selhání. Implantace tohoto přístroje vyžaduje kvalitní rentgenové zařízení, které se nedá pořídit jinak, než že se přestaví kompletně celý sál," vysvětlil přednosta.

Na rozdíl od kardiostimulátorů a kardioverterů-defibrilátorů, kde se elektrody zavádějí žilním systémem dovnitř srdce, u nového systému se musí zavést elektroda také do žil na jeho povrchu. Složitost podle Kautznera spočívá v tom, že na povrchu srdce má každý člověk jiný počet žil a jinak vinuté, nelze tedy spoléhat na rutinu.

Vedoucí oddělení arytmologie Jan Bytešník doplnil, že od dob prvních kardiostimulátorů se technika a možnosti přístrojů výrazně posunuly vpřed. Hmotnost přístrojů se podstatně zmenšila, životnost prodloužila. Dříve se elektrody implantovaly velkým řezem na hrudníku, nyní žilním řečištěm. Přístroje mají i řadu nových funkcí, sbírají data o svém chodu i činnosti srdce pacienta. Zaznamenávají případné arytmie, při nichž vyslaly výboj.

Pokud je pacient ohrožen srdečním selháním, přístroj pošle zprávu přes mobilní síť či internet do centra. Lékař údaje vyhodnotí, pokud je to nutné, pozve si pacienta dřív, než by měl plánovanou kontrolu. Může tak léčebně zasáhnout dříve, než by problém ohrozil pacienta na životě.

Životnost přístroje závisí na tom, jak často je v chodu a kolik energie spotřebuje. Defibrilátor vydrží v průměru pět až šest let, kardiostimulátor sedm až osm let. Původní elektrodu má pacient v srdci i několik desetiletí, vyměňuje se jenom přístroj. Pro pacienta je to výhodné v tom, že při výměně dostane už modernější typ, který toho více "umí".

Moderní přístroje jsou vybaveny tak, že na ně nepůsobí slabší elektromagnetické pole. Pacient by se měl vyhnout jen silnějšímu elektromagnetickému poli, například by neměl svářet elektrickým obloukem. Bezpečnostní rámy například na letišti už pro něj nepředstavují nebezpečí. "Průchod ale musí být plynulý, člověk by mezi rámy neměl zůstat stát a točit se, protože hrozí, že by přístroj chvíli nevydával potřebné impulsy," upozornil Bytešník.

Starší typy kardiostimulátorů z minulého století měly rtuťové baterie, při hoření vznikaly páry a hrozila exploze. Pacientům se tedy po smrti před kremací vyjímaly. U novějších typů s lithiovými bateriemi to nutné není. Někdy se vyjímají z medicínských důvodů, když například není zcela jasné, za jakých okolností pacient zemřel. Ze zápisu v přístroji to lékaři zjistí. Poučí se tak pro léčbu dalších pacientů. Poučení z těchto informací mohou mít i technici, kteří vyvíjejí nové přístroje.

Všechny přístroje užívané v Česku pocházejí od velkých světových výrobců. České přístroje počátkem 70. let 20. století vyráběl tým odborníků v ústavu, který se později stal součástí IKEM. Tehdejší české kardiostimulátory a elektrody se dokonce vyvážely do Francie a Švédska.

Cena dnešních přístrojů se podle typu a vybavení pohybuje mezi 30.000 až milionem korun. Zdravotní pojišťovny ji hradí. Akutní případy se řeší hned, ostatní do dvou, tří týdnů.