Martina (30): 19 let bojovala o život!

Dlouhých devatenáct let se Martina Švejdarová (30) potácela mezi životem a smrtí. Trpí totiž srdeční arytmií a defibrilací. Její srdce čas od času vynechávalo a Martině se často takřka bleskově zastavil krevní oběh. Vždy při tom zkolabovala a nikdo nevěděl, jestli se vrátí zpátky do života. Pomalu ztrácela naději na normální existenci. Nemoc srdce podědila Martina po své mamince Anně. V rodině jí byly postiženy takřka všechny ženy, protože se předává jen jejich genetickou linií. „Naučily jsme se s tím žít, ale bylo to strašné,“ říká dnes Martina, usměvavá a šťasná maminka malého synka Maxmiliána (10 měsíců).

Bylo to jako umírání
Svou první vzpomínku na hrůzu s vynecháním srdce má Martina Švejdarová spojenou s maminkou. „Byla jsem hodně malá holka, ale dodnes mám v živé paměti, jak maminka vykřikla a skácela se k zemi. Myslela jsem, že umřela. Můj pláč a křik přivolal sousedy, ti zavolali záchranku a mě pak odvezli k babičce,“ vybavuje si v paměti.
Sama začala svou nemoc pociťovat o několik let později, na základní škole. „Možná, že to bylo i dřív, ale tak daleko vzpomínky nemám.“ Bylo to prý vždycky stejné. Srdce se jí zastavovalo při únavě, ale někdy stačilo i leknutí nebo ranní zazvonění budíku. „Stačila jsem si uvědomit, že ztrácím vědomí, a propadla jsem se do tmy. Pamatuji si tu hrůzu, někam se řítím, slyším šumění přecházejí v hukot a pak už nic.“ V každé takové chvíli se Martina ocitala na prahu smrti, ale hrozný byl i návrat do života. „Cítila jsem strašnou bolest v rukách i nohách, nedokázala jsem se dlouhou dobu pohnout, nemohla jsem pořádně ani mluvit. Když to na mě přišlo ráno, po zvonění budíku, a já po nějaké době přišla k sobě, dokázala jsem jenom škrábat prsty na zeď a vydávat nesrozumitelné zvuky.“

Unikátní operace
V Děčíně, kde tehdy Martina s rodinou žila, lékaři na kardiologii bohužel nepoznali, o jakou nemoc se jedná. „Léčili mě na epilepsii a pak ještě na cosi, měla jsem za sebou desítky vyšetření, užívala jsem spousty tabletek, ale bylo to pořád stejné,“ říká dnes. Nakonec dostala spolu se svou matkou doporučení do Prahy, do Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). Až tam odhalili příčiny pravidelného »umírání« matky i její dcery. Obě museli na operaci, oběma lékaři 9. září 1998 voperovali do prsního svalu defibrilátor. Zařízení, které dokáže s vteřinovým předstihem odhalit hrozící zástavu srdce a elektrodami vedenými do něj žilou, vyšle elektrický výboj. A srdce naskočí.

„Byla jsem tehdy třetí tak mladá v republice, která ten strojek dostala a pamatuji se, že se na moji operaci přijeli podívat lékaři i z Bratislavy.“ Dosud totiž dostávali defibrilátor podstatně starší pacienti, devátenáctiletá Martina byla výjimkou. „Kamarád mi před operací z legrace spočítal, že lidské tělo prý má v přepočtu na cenu surovin hodnotu asi tak dvanácti korun. Když mě operovali, bylo to jen v lokálním umrtvení, zeptala jsem se na to lékaře. A on řekl, že teď bych musela asi milion a půl přidat, tolik ten aparátek stojí.“

Do nového života
První defibrilátor v pořadí, který Martina dostala, vážil dvě stě gramů. Čtvrtý, který nosí nyní, je o víc než polovinu lehčí. „Vyměňují mi ho asi po čtyřech letech, podle toho, jak silné má ještě baterie, ambulantně. Po třech hodinách v nemocnici jdu domů.“ Trojek je v životě Martiny vůbec víc než dost – tři hodiny trvala její operace, byla třetí tak mladou dívkou u nás, která ji podstoupila, a je i třetí ženou v Česku, která s defibrilátorem porodila dítě. „Náš Maxík byl plánovaný, vypočítala jsem si jeho narození tak, aby měl můj strojek v pořádku baterie.“ Těhotenství Martiny bylo normální, bez jakýchkoliv problémů …

Plné znění článku: Blesk 1. 11. 2009, autor: F. Prachař